Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu
Vojenskohistorický kalendář: Boje o Rudu a Bílou Cerkev

Zpravodajský portál Univerzity obrany

 

Aktuality Fakulty vojenského leadershipu

Vojenskohistorický kalendář: Boje o Rudu a Bílou Cerkev

Počet shlédnutí: 95

​2.1.2019 • V těchto dnech je tomu přesně 75 let, kdy se 1. československá samostatná brigáda zúčastnila bojů o prostor Bílé Cerkve. Ta byla součástí žytomyrsko-berdyčevské operace, která probíhala od 24. prosince 1943 do 12. ledna 1944, a v době svého trvání představovala rozhodující střetnutí na východní frontě, a to jak operačními záměry, tak množstvím sil, které do bojů vrhly Sovětský svaz a nacionálně socialistické Německo.

V původním záměru operace nepřikládalo sovětské velení Bílé Cerkvi žádný zvláštní význam. Hlavní tíha úderu totiž směřovala více na sever, a to zhruba po spojnici měst Kyjev, Žytomyr a Berdyčev. Frontová linie však zanedlouho získala podobu trojúhelníku, jehož hrot směřoval na jihozápad, zatímco jeho základna se nacházela přímo mezi městy Žytomyr a Bílá Cerkev. Sovětské velení se tudíž začalo obávalo, aby výhodnou situaci nevyužili Němci k provedení klešťového úderu.

V této době bylo československé východní vojsko organizováno jako 1. československá samostatná brigáda; označení brigády jako „samostatná" udávalo, že nebyla určena stát se součástí divize, ale měla spadat do podřízenosti armádního anebo sborového velení. Tomu odpovídala i její organizace, v níž byly zastoupeny všechny druhy pozemního vojska, tedy pěchota, dělostřelectvo i obrněné vojsko. Samotná brigáda měla pak celkem 3204 příslušníků.

1. československé samostatné brigádě velel plk. pěchoty Ludvík Svoboda, který však dobu trvání bojů o Rudu a Bílou Cerkev strávil mimo velitelské stanoviště. Vlastní operační velení tak připadlo jeho zástupci, pplk. pěchoty Vladimíru Přikrylovi, který byl na východní bojiště přidělen z Londýna teprve relativně krátce předtím, v červenci 1943.

Rozkaz k provedení útoku na Bílou Cerkev brigáda obdržela v poledne 29. prosince 1943. Jak výchozí postavení k útoku bylo určeno zaujmout pozice v prostoru vesnice Ruda, která se nachází asi 25 km západně od Bílé Cerkve. Podle původního předpokladu měla být Ruda opuštěna. Tato informace se však ukázala být jako mylná a vesnici bylo potřeba nejdříve dobýt. Úvodem k bitvě o Bílou Cerkev se tak staly boje o Rudu.


Útok na Rudu začal 30. prosince v 8.45 hodin, a to podle bojového záměru, který vypracovaly štáby brigády a 74. střelecké divize, a skládal se ze dvou manévrů. Hlavní úder proti obci, a to od západu, zasazovaly oba polní prapory. První pěší prapor se nacházel na pravém a druhý na levém křídle, přičemž ve středu sestavy byly zasazeny svazky 74. střelecké divize. Jejich úkolem bylo vázat síly protivníka. Razance byla přitom položena na levé křídlo sestavy. Druhý prapor jednak obdržel posilu v podobě dělostřelecké baterie, jednak rozsáhlejší dělostřeleckou podporu. Jeho útok byl nadto podpořen částí sil tankové skupiny.

Tanková skupina, kterou tvořily obě tankové roty, dvě čety samopalníků („automatčíků"), baterie protitankových děl a ze svazků Rudé armády 87. tankový prapor, dostala za úkol obchvátit Rudu ze severu, proniknout do týlu a zajistit kontrolu ústupových cest nepřítele. Pro tento útok měla skupina k dispozici 17 tanků T-34 a čtyři T-70. Úkolem samopalníků bylo nejdříve podpořit útok tanků a poté, po provedení obchvatu, proniknout z týlu do vesnice.

Dobytí Rudy proběhlo v zásadě podle plánu; smyčka, kterou tvořily československé a sovětské jednotky, se postupně utahovala, až nepřátelským jednotkám nezbylo, než aby po 15.00 hodině ustoupily směrem na jihovýchod.

Druhý den po ovládnutí Rudy, 31. prosince, postupovali Čechoslováci a Rudoarmějci na západ směrem na Bílou Cerkev. Bílá Cerkev byla středně velkým městem, které mělo takřka 55 000 obyvatel. Její strategický význam v této době podtrhávala též skutečnost, že se zde nacházel most přes řeku Ros. Během postupu na Bílou Cerkev byla československá brigáda rozdělena na dvě uskupení. Tanková skupina, kterou posílil 169. střelecký pluk, byla podřízena 74. střelecké divizi, a postupovala severněji, zatímco pěchota postupovala jižněji směrem na Čmyrivku. Pěší vojsko přitom muselo odrazit několik výpadů, než se mu podařilo v brzkých ranních hodinách 1. ledna 1944 zaujmout postavení na kótě 208,4, asi 5 km na jihozápad od Bílé Cerkve. Oba prapory zaujaly kruhovou obranu; 1. prapor bránil západní, jižní a východní část perimetru, 2. prapor pak severní. Kóta 208,4 byla lehce vyvýšeným, v zásadě však nechráněným prostorem. Ještě během dopoledne byli proto Čechoslováci nuceni pod tlakem nepřátelského úderu kótu vyklidit a ustoupit směrem na západ.

Ve stejnou dobu rozvíjela tanková skupina útok na severní okraj Bílé Cerkve, a to z výchozích pozic v bezprostřední blízkosti města. V nočních hodinách pak českoslovenští tankisté zaujali pozice v zástavbě na severozápadním okraji města. Dne 1. ledna v 8.00 hodin však obdrželi rozkaz, aby opustili své postavení a spojili se s ostatními částmi brigády v prostoru Glybočky.

Poslední dva dny na bělocerkevském bojišti byly pro Čechoslováky prosty intenzivnějších bojů. V zásadě se omezovaly na dělostřeleckou podporu 74. střelecké divizi a na odražení protiútoků nepřítele. V dopoledních hodinách 3. ledna obdržela brigáda rozkaz vyvázat se z kontaktu s nepřítelem a soustředit se v prostoru obce Trušky, asi pět kilometrů na západ od frontové linie. Tímto okamžikem její podíl na bojích o Bílou Cerkev, a vlastně též na celé žytomyrsko-berdyčevské operaci, fakticky skončil.

Jak je z uvedeného vyplývá, táž taktika, která byla použita při dobývání Rudy, byla uplatněna i v bojích o Bílou Cerkev; byť v odlišném pořadí. Úkolem poutat hlavní síly protivníka byla pověřena tanková skupina společně se 163. střeleckým plukem, zatímco proniknutí do týlu s úkolem přehradit ústupové cesty prováděla pěchota. Tento operační aspekt by v historii bojů o Rudu a Bílou Cerkev neměl být opomenut, Představuje totiž ukázkový přiklad operačního umění, který svou úrovní předčí většinu bojových vystoupení československého vojska na východním bojišti.


Autor:: Aleš Binar



  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+


   
© 2018 Univerzita obrany | Kounicova 65, 662 10 Brno, Czech Republic
  • Tweetujeme
  • Jsme na Facebooku
  • Webová alba Picasa
  • Videokanál Univerzity obrany na Youtube
  • Videokanál Univerzity obrany na Youtube