Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu
Vojenskohistorický kalendář: bitva na Moravském poli dne 26. srpna 1278

Zpravodajský portál Univerzity obrany

 

Aktuality Fakulty vojenského leadershipu

Vojenskohistorický kalendář: bitva na Moravském poli dne 26. srpna 1278

Počet shlédnutí: 131

4.9.2018 • Podle české tradice se na den svatého Rufa, tedy 26. srpna roku 1278 odehrála bitva u Suchých Krut na Moravském poli, v níž padl český král Přemysl Otakar II., přezdívaný král železný a zlatý. Bitva na Moravském poli rozhodla nejen o osudu českého království, ale bez nadsázky psala dějiny středoevropského prostoru. Na straně českého krále stálo vojsko z Čech, z Moravy, z některých německých zemí, především z Bavorska, Braniborska, Durynska a Míšně, a z Polska, na straně římského krále Rudolfa I. pak z rakouských zemí, z Frank, Porýní a Švábska a z Uher.

Spor českého krále Přemysl Otakara II. a římského krále Rudolfa I. domněle skončil po letech sváru roku 1276, kdy český král přišel o vládu nad rakouskými zeměmi, které získal Rudolf I. Přemysl Otakar II. si navíc řadou svých politických rozhodnutí proti sobě popudil tvořící se českou šlechtu. Obdobně i Rudolf I. zápasil se šlechtickou opozicí v rakouských zemích, která jen neochotně přijímala nového panovníka; pročeská skupina byla stále ještě silná a početná. Přemyslu Otakaru II. se nicméně podařilo šlechtickou opozici zpacifikovat rychleji, využil tudíž svého náskoku, aby udeřil na Rudolfa I. a získal zpět rakouské země.

Vojsko českého krále bylo svoláno do Brna. Zemská hotovost se scházela jen velmi pomalu, neboť vzpomínky na konflikt s panovníkem byly stále ještě zjitřené. Za stávající situace se Přemysl Otakar II., král spíše impulzivní než kalkulující, rozhodl vytáhnout do Dolních Rakous ještě předtím, než se sešlo vojsko v plné síle. Částečně doufal, že zpozdilé čety se k němu připojí později. Rozhodl se vést úder směrem na jih, podél řeky Moravy tak, jak to udělal již v roce 1260, kdy porazil uherské vojsko. Kromě toho, že vyrazil s neúplným vojskem, dovolil, aby byl promeškán moment překvapení. Asi měsíc jeho vojska plenila a obléhala města v blízkosti českých hranic, například Lávu (Laa an der Thaya), aniž by se pokusila svést rozhodující bitvu s protivníkem. Obléhání ukončil až v okamžiku, kdy se dozvěděl, že Rudolf I. získal podporu v uherském králi Ladislavovi IV., jehož vojsko vytáhlo podél Dunaje směrem na západ. Rozhodujícím momentem byly dny 22. a 23. srpna, kdy se Maďarům podařilo překročit řeku Moravu a spojit se s vojskem Rudolfa I. Přemysl Otakar II., ač měl výhodnější postavení, nezabránil spojení obou vojsk.

Kolik se následně dne 26. srpna 1278 střetlo na Moravském poli bojovníků, to zůstane nezodpovězeno. Žádná evidence tehdy neexistovala a informaci nikdo nezaznamenal. Sílu soupeřů tak můžeme odhadnout. Velikost rytířského vojska byla v období středověku v zásadě konstantní. Určovalo ji ani ne tak počet obyvatel jednotlivých států, jako logistické a dopravní možnosti. S největší pravděpodobností tak Přemysl Otakar II. postavil do pole asi 5000 až 6000 jezdců. Oproti tomu vojsko jeho protivníků bylo početnější. O kolik, to zůstane dohadem, ale dvojnásobný počet, tedy asi 10 000 až 12 000, lze považovat za horní hranici.

Lépe jsme informováni o charakteru vojska obou protivníků a jejich taktice. Vojsko Přemysla Otakara II. a Rudolfa I. bylo v zásadě identické. Jejich jádro tvořila tzv. želená jízda, tedy rytíři, cele odění do brnění, stejně jako jejich koně. Vzhledem k finanční nákladnosti tvořili toto jádro nejbohatší velmožové. Ti méně majetní měli brnění lehčí a koně často nechráněné. Pěšáky bychom ani na jedné straně nenašli. Taktika železné jízdy byla vcelku prostá. Před bitvou se jezdci seřadili, aby pak na daný povel vyrazili tryskem k útoku. Spoléhali přitom na účinek, jaký bude mít náraz jejich vyrovnaných řad s nepřítelem. Po tomto úderu se bitva rozpadla fakticky na šarvátky jednotlivců. Vyšší míra organizovanosti v této době neexistovala. Rytíře tvořili velmožové, přičemž každý z nich disponoval několika vesnicemi, jejichž obyvatelstvo je živilo, a sami bydleli zpravidla na tvrzi. Byli to lidé zvykli rozhodovat a jen obtížně se přizpůsobovali jakémukoliv velení. Naproti tomu vojsko uherského Ladislava IV. bylo odlišné. Jednu jeho část tvořila jízda rytířů, druhou část pak kumánská jízda. Kumáni stavěli ze svých řad lehkou jízdu, která svou taktiku, tedy postřelování nepřítele z luku, vypracovala v době, kdy se ještě proháněla po východoevropských a asijských stepích.

Možnost ovlivnit průběh středověké bitvy v zásadě končila okamžikem, kdy proti sobě vyrazila sešikovaná vojska. Přemysl Otakar II. rozdělil své vojsko do tří sledů, a to podle tehdy převládajících zvyklostí. Nejsilnější sled, tvořený železnou jízdou, postavil do první řady. Druhý sled pak vedl přímo panovník. Třetí sled pak byl tvořen lehkou jízdou ze Slezska a z Polska. Úderná síla takto seřazeného vojska tudíž postupně klesala. Naproti tomu Rudolf I. seřadil své vojsko zcela opačně. Dopředu poslal kumánskou jízdu a za ně postavil několik řad rytířů, přičemž jádro svých železných pánů si nechal až nakonec. Síla úderu tohoto vojska tak měla naopak narůstající tendenci.

Česká vojska útočila od severu na jih. Kumánské šípy příliš ztrát mezi těžkou jízdou nezpůsobily. Ta se vrhla na protivníka plnou sílou a zcela rozbila jeho řady. Rakouská vojska byla postupně zatlačována k jihu, a to do té doby, než se ke slovu dostala železná jízda Rudolfa I. Bitevní vřava se začala naopak přesouvat směrem na sever.

Bitvu však nakonec nerozhodli tito rytíři, které si Rudolf I. nechával až nakonec. Tím byla skupina několika stovek jezdců. Ty Rudolf I. postavil nalevo od svého levého křídla pod nevysokým návrším, a to tak, aby zůstala skryta pohledu českého útočníka. Úkolem Ulricha von Kapellen, který skupině velel, bylo včas udeřit na pravé křídlo českého vojska. Jakýkoliv rychlejší manévr byl pro těžkou jízdu fakticky vyloučen a úder na bok míval proto často fatální důsledky. V okamžiku, kdy české vojsko spatřilo, jak se z pravé strany proti němu žene čelo těžké jízdy, propadlo panice. Milota z Dědic zavelel svým rytířům, aby se stočili doprava. Jestli tak udělal proto, aby se postavil úderu čelně, anebo aby zrádně opustil bojiště, zůstane nezodpovězeno. Výsledkem byl fakt, že tímto okamžikem začali čeští rytíři houfně opouštět bojiště, mnozí dokonce hledali záchranu, a to marně, ve vodách Moravy.

Přemysl Otakar II. však nemínil ustoupit za žádnou cenu a se skupinou svých věrných pokračoval v boji. Co se dělo v posledních minutách asi dvouhodinové bitvy, to se již nikdy nedozvíme. Stejně tak, za jakých okolností zemřel český král. Z jeho zachovalé lebky je možno vyčíst pouze to, že utržil silnou ránu vedenou shora na jeho čelo. Obě limitní interpretace, totiž, že k tomu mohlo dojít jak uprostřed boje v bitevní vřavě, tak po skončení bitvy, kdy už král bezmocně spočíval zraněn na zemi, zůstanou pouhými spekulacemi.

Vítězem bitvy byl jednoznačně Rudolf I. Tím, že porazil českého krále, nejenže, byť nakrátko, získal kontrolu nad českými zeměmi, ale též tím, že porážkou svého úhlavního nepřítele zkonsolidoval svou moc, především v rakouských zemích. Ty se od tohoto momentu staly hlavní základnou habsburské moci.

Porážka českého krále v bitvě na Moravském poli měla řadu příčin a nelze ji, jak se často činí, redukovat jako výsledek, ať už domnělé nebo skutečné Milotovy zrady. Přemysl Otakar II. se během tažení dopouštěl jedné chyby za druhou a samotnou bitvu zahajoval bez jakéhokoliv skutečného bojového plánu. Naproti tomu Rudolf I., který se nedopustil žádných zásadních přehmatů, do bitvy vstupoval s jasným taktickým zadáním.


Autor: Aleš Binar




  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+


   
© 2018 Univerzita obrany | Kounicova 65, 662 10 Brno, Czech Republic
  • Tweetujeme
  • Jsme na Facebooku
  • Webová alba Picasa
  • Videokanál Univerzity obrany na Youtube
  • Videokanál Univerzity obrany na Youtube