Přeskočit příkazy pásu karet
Přejít k hlavnímu obsahu
Vojenskohistorický kalendář: Bitva u Bachmače 8.-13. března 1918

Zpravodajský portál Univerzity obrany

 

Aktuality Fakulty vojenského leadershipu

Vojenskohistorický kalendář: Bitva u Bachmače 8.-13. března 1918

Počet shlédnutí: 384

6.3.2018 • Českoslovenští legionáři, kteří v období první světové války bojovali na východní frontě, se poté, co v Rusku vypukla občanská válka, dostali do značně komplikované situaci. Země byla rozvracena a žádná autorita fakticky neexistovala; mocí disponoval ten, kdo měl prostředky si ji vynutit, za válečných podmínek se tedy jednalo o ozbrojené jednotky. V tomto boji fakticky všech proti všem svedli českoslovenští legionáři bitvu u Bachmače, která se stala jedním z pilířů vojenských tradic legionářského hnutí a prvorepublikové armády.

Od konce roku 1917 bylo zřejmé, že Rusko již nebude pokračovat ve válce proti Ústředním mocnostem, tedy Rakousko-Uhersku a Německu. Českoslovenští legionáři stáli před otázkou, jak mají dále postupovat. Jejich velkou devízou byl fakt, že tehdy představovali významnou sílu; tvořili armádní sbor, který se skládal ze dvou divizí, každá o čtyřech střeleckých plucích. Bylo rozhodnuto, že se celý sbor přesune do Francie. Úkol to nebyl lehký, neboť jediný způsob, jak se dostat na západ, bylo – postupovat na východ! V této době se legionáři nacházeli v prostoru Kyjeva, na ukrajinském území, odkud se museli přesunout do některého z ruských přístavů, buď Archangelsku či Murmansku na severu Ruska anebo Vladivostoku na Sibiři, kde by se nalodili, přeplavili do Francie a znovu se zapojili do bojů za nezávislost českého, respektive československého státu.

Rusko se však od počátku roku 1918 nacházelo ve zmatcích, které byly obzvláště nepřehledné na území Ukrajiny. O moc zde usilovali jak komunisté, tak ukrajinští a ruští nacionalisté. Zpočátku byli nejúspěšnější ukrajinští nacionalisté, jejichž centrální rada podepsala dne 9. února 1918 mírovou smlouvu s Ústředními mocnostmi. Nicméně ukrajinská vláda nebyla schopna zajistit kontrolu svého území. Chyběla jí armáda. Obrátila se proto na Německo a Rakousko-Uhersko s žádostí o vojenskou pomoc. Dne 19. února proto překročily německé a rakousko-uherské jednotky hranice země s cílem zajistit kontrolu ukrajinského území.

Od února 1918 tedy územím Ukrajiny postupovaly směrem na východ dvě znepřátelené armády. Ústředních mocností, jejíž cílem bylo ovládnutí ukrajinského území, a československá, která naopak hodlala Ukrajinu co nejrychleji opustit. Československý sbor mohl využít skutečnosti, že se v té době přesunoval již výhradně po železnici, na tzv. ešalonech, a že tedy postupoval rychleji. Ve prospěch Ústředních mocností, konkrétně pak Německa, však hrála skutečnost, že část jeho vojsk přicházela nikoliv ze západu, ale ze severu, do týlu Čechoslováků. Začal závod s časem o to, kteří z obou budou rychlejší.

K prvnímu střetu došlo na východním předměstí Kyjeva dne 28. února 1918, odkud zahájili legionáři svůj přesun. Boj mezi německou armádou a 2. československým plukem byl krátký. Českoslovenští legionáři se organizovaně stáhli, podařilo se jim odvést i výzbroj a letouny 1. československého leteckého oddílu.

Kritickým místem dalšího postupu československého sboru směrem na východ byla železniční křižovatka u Bachmače, kam legionáři dorazili dne 5. března. Zatímco legionářské svazky projížděly nádražím, dva československé pluky kryly ústup. 6. pluk chránil tratě u Bachmače z jihu, 7. pluk ze severu. Na severním přístupovém směru došlo dne 8. března k prvním střetům s blížícími se německými jednotkami. Jejich postup byl zastaven ve stanici Česnikovka asi 15 km severozápadně od Bachmače. Další boje propukly 10. března, kdy pět rot pod velením kapitána Eduarda Kadlece provedlo výpad směrem na sever, posunulo německé pozice dále od klíčového nádraží a tím zde zajistilo klid na další dny.

Naopak na jihu se dne 10. března rozhořely boje ve vzdálenosti asi 8 km od Bachmače. Roty 6. pluku pod vedením kapitána Ludvíka Krejčího posílené o rotu 1. československého záložního pluku, zde sváděly ústupové boje až do 13. března. Německý pokus o obchvat československých pozic ze severu zlikvidovaly jednotky 4. pluku pod velením poručíka Stanislava Čečka.

Českoslovenští legionáři byli v boji úspěšní. Traduje se, že ve stejném okamžiku, kdy se první německý voják blížil k bachmačskému nádraží, se právě rozjížděl poslední československý vlak. Odpovídá-li tato historka skutečnosti, anebo se jedná o nadsázku, dnes již nezjistíme. Každopádně boj na zdrženou u Bachmače získal čas potřebný k přesunu všech vojenských vlaků.

Během bojů padlo 45 legionářů, 41 bylo evidováno jako nezvěstných a dalších 210 utrpělo zranění. Počty ztrát německých vojsk nejsou známy. A v zásadě pro konečnou bilanci ani nejsou důležité. Bitva u Bachmače se nevedla jako materiálová bitva, jak tomu bylo například na západní frontě. V bitvě u Bachmače se bojovalo o čas. A ten Čechoslováci vyhráli. Úspěšným přesunem všech ešalonů byla zajištěna další existence československých vojenských jednotek v Rusku.



Autor: Aleš Binar


  Sdílet na Facebooku   Sdílet na Twitteru   Sdílet na Google+

   
© 2018 Univerzita obrany | Kounicova 65, 662 10 Brno, Czech Republic
  • Tweetujeme
  • Jsme na Facebooku
  • Webová alba Picasa
  • Videokanál Univerzity obrany na Youtube
  • Videokanál Univerzity obrany na Youtube